16. 8. 2008: Paul a Jim

Pustili jsme se naplno do oprav. Pravidelně jsme stříkali WD-40 na zarezlé šrouby a doufali, že se nám nakonec podaří odšroubovat spojku hřídele a dostat hřídel ven z lodi. Mezitím jsme odstranili dnové ventily neboli seacocky a připravovali se na velké laminování. Kromě permanentní opravy díry, kterou nám provrtali mechanici v Lumutu do lodi při opravách motoru (brrr, ještě teď nám při vzpomínce na to množství vody, které se náhle začalo valit do lodi, vstávají chlupy hrůzou po celém těle) jsme plánovali zalepit další dva otvory pod vodoryskou. Bez ohledu na jejich užitek – ať už se jedná o přívod vody do toalety, otvor na log (přístroj na měření rychlosti), přívod slané vody do kuchyně, apod. – každý takový otvor je zároveň potencionálním strůjcem katastrofy – něco se pokazí, loď se promění ve fontánu a během chvilky jde ke dnu. Naším cílem bylo zredukovat celkový počet otvorů pod vodoryskou z původních deseti(!) na dva až tři.

Jedna z děr pod vodoryskou, které jsme zalepili

Odpoledne, mohlo být kolem třetí, jsme tak nějak odpočívali, když jsme si všimli, že pod zelenou lodí toho plachého chlapíka se objevil také Jim, se kterým se Péťa už seznámil. Využili jsme situace a šli se skamarádit i s naším dalším sousedem. Vzájemně jsme se představili a vyměnili si stručné historie našich plaveb, načež jsme okamžitě dostali do ruky pivo. Nejdříve jsme se styděli si vzít, nevěděli jsme ještě, že podání piva je tady v podstatě doplněk uvítání: ahoj, jak se máš, tady máš pivo.

Paul, ten plachý chlapík, je z Australie. Loď právě koupil a je to jeho první, což jsme tedy odhadli dobře. Potěšilo nás, že tu mezi těmi starými mořskými vlky máme alespoň bratra ve zbrani. Langkawi je cílem dvou typů námořníků. Jednak je to oblíbené útočiště důchodců, kteří pendlují mezi Langkawi a Thajskem, ale především je to zastávka pro námořní cestovatele a mořské tuláky, kteří tu čekají na příznivý vítr, který je vezme přes Indický oceán na Čagos, Jihoafrickou republiku, popřípadě přes Suezský kanál do Středomoří. Většinou jde o lidi, kteří toho mají už hodně za sebou. Zároveň tady ale mnoho jachtařů lodě také z různých důvodů prodává, a to sem přitahuje zelenáče, jako jsme my. Alespoň tu nejsme jediní, radovali jsme se v duchu. Naše odpolední povídání se protáhlo, po prvním pivu následovalo další. Obcházeli jsme Paulovu loď a společně s Jimem mu vykládali o našich zkušenostech z oprav.

Zahuštěné epoxy na lepení děr

Jim jako nejostřílenější mořeplavec měl ale samozřejmě hlavní slovo. Původním povoláním byl chemik, řadový občan, který nijak nevyčníval z průměru americké střední vrstvy. Až jednoho dne přišel zlom. Jim vyzkoumal, že když se přidá určitá látka z odpadu po zpracování ropy do motorového oleje, zlepší se tak jeho kvalita a dlouhodobě i životnost celého motoru. Založil si firmu, obchod vzkvétal, zákazníků přibývalo a netrvalo dlouho a on expandoval i do Anglie, koupil si ohromný dům, luxusní auto, na zápraží si hrály dvě děti… klasický americký sen. Sen, který měl ale i svou stinnou stránku – Jim byl stále na cestách a s rodinou se téměř neviděl.

„Dnes začala Phoebe chodit!“ uslyšel Jim z telefonního sluchátka, když byl zrovna na služební cestě v Anglii. „Drake dneska poprvé promluvil!“ dozvěděl se Jim opět po telefonu na druhé straně Států, poté co strávil celý den v jednací místnosti. No a jednoho dne si prostě řekl, že už toho má dost. Začal hledat dostatečně bytelnou a prostornou loď, až objevil kousek za hranicemi v Mexiku 45’ Down Easter Ketch, která se zdála být tím nejvhodnějším plavidlem, které pojme celou jejich čtyřčlennou rodinu na cestě kolem světa! I přes nevěřícné pohledy většiny známých a přátel prodali dům, přesunuli svůj nejcennější majetek v krabicích k rodičům do garáže a vyrazili. Konečně byli každý den jako rodina pohromadě, už žádné zmeškané okamžiky v životě svých vlastních dětí! Když jsme Jima potkali, měla jejich rodina za sebou už více jak dva roky plavby: z Mexika přes Tichý oceán, Austrálii, Indonésii a pak stejně jako my Malackým průlivem na Langkawi. Emma s dětmi byla zrovna na krátké návštěvě u prarodičů v Anglii a Jim připravoval v loděnici jejich Blue Sky na další etapu plavby. Zasněně jsme naslouchali Jimovu vyprávění. Snad se nám něco takového jednou taky povede!

Jimův syn Drake na kole

Ale zpět k Paulovi a taky k tomu tajemnému úrazu, o kterém se šuškalo po celém ostrově. Paul koupil loď od brokerky Michele, naší staré známé, od které jsme kdysi zamýšleli koupit naši první loď i my. Nakonec to sice nevyšlo a my našli Jannu, ale i tak jsme se s Michele krátce setkali v Singapuru, když tam přijela, aby doručila jednu ze sousedních lodí právě na Langkawi. O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že obětí onoho záhadného incidentu je právě ona!

„Podepsali jsme v baru kupní smlouvu a otevřeli láhev šampaňského, kterou Michele přinesla na oslavu,“ líčil Paul. „Už trochu v náladě jsme se vypravili na loď, což obnášelo vyšplhat po žebříku do zhruba čtyřmetrové výšky. Michele šla jako první, a když přelézala ze žebříku do kokpitu, chytila se za zábradlíčko, to se zlomilo a ona spadla na zem! Všude byla spousta krve, volali jsme záchranku, Jim přiběhl na pomoc, byl to totální chaos! Michele je stále ještě v nemocnici a asi si tam chvíli pobude…“ Brrr! Tak tomu se tedy říká nákup lodě! Později jsme se dozvěděli, že Michele nebyla první, komu se něco podobného v Langkawi stalo. Nejspíš to bude tím levným chlastem, vtipkovali jsme, ale ve skutečnosti nám do smíchu moc nebylo…

Výhled z bufetu u zastávky trajektu, Langkawi

Když už jsme se chystali, že se pustíme zpět do práce, objevil se opět Jim a že jede trajektem na Langkawi na večeři, jestli se nepřidáme. Podívali jsme se na rozdělanou práci, na pomalu se smrákající oblohu, potom jeden na druhého a řekli si: „Proč ne?!“ „Družit se je taky důležité a dneska už toho stejně moc neuděláme!“ Naše čtyřka se tedy vypravila do bufetu přímo na zastávce trajektu, kde jsme si pochutnali na krevetovém rizotu a zalili to další várkou levného piva. „Už se nemůžu dočkat, až vám představím svojí přítelkyni Caroline, která přijede za pár dní,“ prohlásil Paul pomlaskávaje nad masovými špízy satay. Výborně, mrkli jsme po sobě s Péťou. Člověk cestuje sice proto, aby poznal nová místa, ale nejdůležitější jsou stejně lidi a jejich osudy. The more the merrier, jak říkají Anglosasové. Hned jsme se na Caroline začali těšit a to jsme ještě ani netušili, jak zajímavý člověk se z ní vyklube…