Návštěvníci milí a nemilí

Po patálii s prorezlým chladičem, jsem odjel na dva dny do Hong Kongu prodloužit si víza, navštívit svého profesora a trochu si s ním zakonzultovat. Druhý den na to, co jsem vrátil do Kaohsiungu, jsme vyrazili na tradiční večerní procházku k lodi. Ke své hrůze jsme zjistili, že se nám někdo pokoušel urazit zámky na skříních v kokpitu, kde máme uložené všechny naše nástroje a náhradní díly. Všude se válely kousky cihly, ale zámky to vydržely. Jak jsme posledních pár dní opravovali motor, měli jsme samozřejmě vytaháno spoustu věcí a očividně něco z toho se zalíbilo jednomu z všudypřítomných čumilů. Hned jsme to šli nahlásit na správu přístavu a rovnou jsme požádali o nahlédnutí do záznamu z bezpečnostních kamer. Podlomili se mi kolena, když jsem uviděl, že půlka kamer vůbec nefunguje a ta druhá je namířena do nesmyslných směrů. Bylo nám přislíbeno, že dojde k nápravě.

V přístavu se mezitím objevila švédská jachta Jennifer. Hned jsme se vrhli na jejího kapitána Larse Hässlera, jestli něco nepotřebují a že si musíme společně posedět. Zastavili tady jenom na tři dny a o těch pár neodkladných oprav se jim už postarala místní jachtařská škola. Domluvili jsme se tedy na večer, že někam společně zajdeme. Nejdřív jsme nevěděli, kam je zavedeme, ale Janička si potom vzpomněla na docela dobrou restauraci, kde vaří severočínské pochutiny. Lars a jeho dva švédští plavčíci pomlaskávali a my jsme vyprávěli o Tchaj-wanu, o místních zvycích a samozřejmě o našich plánech. Lars provozuje svojí loď, 50 stopou Beneteau, prostřednictvím platící posádky. Objíždí kolem světa, lidi se mu hlásí na jednotlivé úseky cesty a zdá se, že to funguje.

Na druhý den jsme byli domluveni, že je protáhneme po nákupech, aby ušetřili čas. V jednu jsme se dostavili do maríny. Já šel přímo za Larsem, který seděl v kokpitu a Janička se zašla podívat, jestli je vše v pořádku s naší lodí. Stačil jsem se s Larsem jenom pozdravit a už slyším Janičku, jak na mě volá. Rozbelhal jsem se rychle za ní (před měsícem jsem totiž uklouznul ze schodu a celou vahou jsem dopadl na vnější část nártu, nic zlomeného, ale dobrý týden jsem nemohl moc chodit a ještě po měsíci si na to netroufnu pořádně došlápnout).

Náš návštěvník s cihlou se vrátil a tentokrát si přinesl malé světýlko na klíče, aby se mu lépe pracovalo, jablečný nápoj, kdyby se prací moc uchvátil, a čepel od pilky. To vše pak nechal ležet na místě činu. Podařilo se mu přeřezat dva malinkaté zámky na skříních v kokpitu, do masivnějšího zámku do kabiny se mu asi nechtělo. Možná ho ale někdo vyrušil. Na první pohled se nic neztratilo. To bylo na celé věci nejzajímavější. Asi to byl ale pěknej moula, protože očividně držel pilku na železo v ruce poprvé. Zámek byl celý poškrábaný a navíc, proč si proboha na naše mini zámečky nepřinesl raději páčidlo? Pustil jsem se do obvolávání přístavní policie a přístavního úřadu a Janička se vydala na nákupy s Larsem a jeho dvěma plavými plavčíky.

První přišli pozemní příslušníci, aby se ujistili, že k zločinu došlo na vodě a že tedy můžou jít zpět k rozjedeným miskám. Za chvíli na to přirazil motorový člun přístavní policie ke konci mola. Dva příslušníci vyskočili ven, v ruce vyvazovací lana, jedno z přídě, druhé ze zádě, které spojili kolem pilíře, na němž se molo volně pohybuje s přílivem a odlivem vertikálním směrem. Jejich člun se tak mohl volně pohybovat kolem osy vytyčené pilířem a samozřejmě se hned začal zajíždět přímo pod naší loď. Přiskočil jsem, jednomu z nich jsem ukázal, ať se chopí druhého lana, zatímco já jsem vyvázal lano z přídě. Zaskočený policista očividně nevěděl, co má dělat, a trochu bezradně hledal, kudy by svoje lano protáhl. I když se opisovat nemá, byl jsem rád, že následoval mého příkladu a lano nakonec omotal kolem vazáku na protější straně mola. Byl jsem slušný. Rozčilovat se nemělo cenu. Omluvně jsem policistům vysvětloval: „Takhle byste narazili do naší lodě.“ „Aha…, a takhle už je to dobrý?“ „Takhle už je to dobrý,“ odpověděl jsem bezradně. Tito pánové jdou chytat našeho zloděje… no potěš…

Nakonec se odkudsi vynořil ještě jeden příslušník. Teď tam stáli, tři vystrčený pupky, ruce založený na prsou. Popsal jsem situaci. Moc si mě nevšímali. Prohodili několik slov v místním dialektu, kterému s Janičkou sice nerozumíme, ale naštěstí je zvykem používat čas od času slovní zásobu obecné čínštiny, obzvlášť jde-li o oficiální termíny, takže jsem byl schopen vyrozumět:

Příslušník A: „Co asi od nás ten cizinec očekává?“

Příslušník B: „… vyšetřování… evidence.“

Příslušník C: „cizinci… procedura… vyšetřování…“

Příslušník B: „… otisky…“

Ta poznámka o otiscích prstů vycházela nejspíš z mého, jakkoli mi bylo jasné, že naivního požadavku, aby přinejmenším odnesli, ne-li dokonce zajistili, předměty doličné.

Poukázal jsem na to, že zloděj už tu jednou byl a že se cihlou snažil zámky urazit.

„Jak vypadal?“ vystřelil na mě jeden z policistů. Nechápal jsem.

„Kdo jak vypadal? Ten zloděj?“

„Ano. Jak vypadal ten zloděj?“

„Ale já jsem ho přeci neviděl. Kdybych ho viděl, tak se ho přeci pokusím chytit.“

„A jak víš, že do zámku tloukl cihlou,“ zeptal se vítězoslavně. Před očima se mi přehrála série klipů z připitomělých policejních komedií, českých i hollywoodských. Odevzdaně jsem ukázal na úlomky cihly, které se válely po celém kokpitu, a na petlice, na kterých původně visely uřezané zámky.

„Aha. Takže ty jsi toho zloděje neviděl.“ Jenom jsem zakroutil hlavou.

Nejupovídanější z těch tří se mě zeptal: „Chceš podat ohlášení?“ Říkám, že ano.

„Ale podávat ho nemusíš, jestli nechceš. My toho zloděje stejně nechytneme.“  Nepovídej, pomyslel jsem si, to by mě vůbec nenapadlo.

„Mně je jasný, že ho asi nechytnete, ale alespoň byste se o to mohli pokusit a přinejmenším začít vyhánět rybáře, kteří sem pořád chodí, dělají tu nepořádek, plivou všude kolem betel a kolikrát už jsme v lanoví našli utržený vlasec s olůvkem. Navíc už nám kolikrát někdo převazoval loď, aby si na vazáky mohl pověsit klece na kraby.“ To vše byla pravda. Pro jistotu jsme loď uvázali zdvojenými lany, to spodní napevno, aby nešlo snadno sundat, to horní jen tak pro parádu. Navíc kousek od naší lodi je velký koš na odpadky, kam čas od času chodí bezdomovci, celý koš vyhážou ven a zase si jdou po svých.

„To my děláme, ale oni vždycky zase přijdou zpátky. My sem jezdíme poctivě každé dvě hodiny a strážíme místní pořádek a udržujeme bezpečí,“ zacitoval jeden z nich obratně z policejního letáku.

„Tady to teda neděláte. Jenom projedete a ničeho si nevšímáte.“ Jejich vytáčky mě právě přestaly bavit. To zapůsobilo a oni hned změnili tón.

„Ano, my se budeme víc snažit, a když tu někoho uvidíš, tak nám hned zavolej, tady máš telefonní číslo.“  Pak přišlo další kolo dotazů, jestli to chci oficiálně ohlásit, že můžu, ale že tím stejně nic nezískám.

„A vy chcete, abych to ohlásil, nebo ne?“

„Takhle néé,“ odpovídal zděšeně policista. „Ty musíš říct, jestli to chceš ohlásit.“

„Dobře, tak já to chci ohlásit.“

„Ale to musíš k nám na stanici…“

„To nevadí, kde to je?“

„Ale to opravdu nemusíš ohlásit, jestli nechceš, to by se muselo zapsat do formuláře na internetu.“

„To mě, nevadí.“ Stále jsem nechápal. „Tak vy nechcete, abych to ohlásil?“ Přitočil se jeho opulentní kolega a tlumeným hlasem do mě začal hučet.

„Jestli to nahlásíš nebo ne, my se určitě pokusíme udělat, co bude v našich silách. Takže i když to nenahlásíš, tak my prohlídneme záznamy z kamer a…“ otočil se ke svému ustrašenějšímu partnerovi a něco mu řekl v tchajwanštině. Ten se začal po čemsi ohlížet.

„Nemáš nějaký igeliťák?“ zeptal se mě nakonec. Konečně mi to došlo. Opravdu mě to dneska nějak nezapaluje. Jestli to nahlásím, tak jim to asi zkazí statistiku nebo nedostanou prémie nebo něco takového. Povzdechl jsem a vytáhl z lodě starý zip-lock.

„Já to teda nenahlásím, ale vy odsud budete vyhánět všechny rybáře.“

„Ano, ano, určitě. A kdykoli nám zavolej, my hned přijdeme! Ty se s nima vůbec nebav, my je vyženeme.“

Pravda je, že je dost možné, že jsem toho zloděje na nás poštval já sám, protože jako jeden z mála všechny rybáře z mol, kde nemají co dělat, poctivě vyháním. Jeden z nich se možná urazil a přišel si to vybít na našem zámku. Ale spíš to vypadá na někoho, kdo prostě potřeboval nářadí. Možná, že tak sežene nějakou příštipkařinu, když bude mít vlastní vercajk. Ukázalo se totiž, že nám nakonec ukradl pěknou sadu klíčů, evropských i imperiálních. Ale dobrá polovina byla pochybné kvality „mejd in čajna“, takže to není zase taková ztráta. Jenom nechápu, proč nepopadl celou krabici s nářadím a neodnesl si to všechno. Jenom jí otevřel a vzal si klíče. Co se mu ve skutečnosti odehrávalo v tom jeho mozečku, se ale nejspíš nikdy nedovíme. Začali jsme proto loď z vlastního popudu pravidelně hlídat.

Ještě než jsme se pustili do oprav motoru, koupili jsme si skládací kola Dahon. Dlouho už jsme to plánovali a teď, když jsem nemohl moc chodit, potřebovali jsme nějaký náhradní sport místo občasného běhání. Hned jsme kolům propadli a začali jsme objevovat Kaohsiung z jejich sedel. Já jsem navíc zavedl ranní výšlap na naší oblíbenou vyhlídku na kopci kousek od přístavu. Vyrazím v šest a kolem sedmé až půl osmé jsem zpět, nasnídán a vysprchován zasedám k počítači. Janička ranní výjezdy zamítla, protože vstává o hodinu přede mnou a hlavně jí to po ránu nejvíce myslí, tak nechce ztrácet drahocenné minuty šlapáním do kopce. Stejně jezdíme ještě jednou večer, tak na hodinku. Po příhodě se zlodějem začaly moje ranní výlety tedy plnit také strážní funkci, protože tam mám možnost hned zčerstva zkontrolovat, jestli se něco přes noc na lodi nestalo.

Reakce místních, poté co jsme je zpravily o našich problémech, byla dost překvapivá. Tady se nikdy nic takového nestalo, odpovídali všichni. Někteří se u toho navíc přihlouple usmívali: to se nám nemůže stát, to přišli vykrást jenom vás, cizince…

Několik dní nám trvalo, než jsme se z toho všeho vzpamatovali. Vždyť ta loď je náš domov. Co když se ten zloděj vrátí s partou a s náklaďákem a loď nám celou vyberou. To by nás asi složilo. Kupodivu jsem se dokázal docela soustředit na práci a vyřešil jsem si pár problémů v dizertaci. I tak mi to ale nedá a na loď se jezdím mrknout několikrát denně, naposledy než jdu spát. Pomalu se už ale uklidňujeme. Hlavně taky díky novým masivním zámkům a faktu, že nejspíš opravdu šlo o příležitostného zloděje. Rybáři také zmizeli. Teď už zbývá jen rozchodit motor…