18.7.2008: Poprvé vyplouváme

Den D. Ráno jsme ještě zaběhli koupit náhradní olej do motoru, v poledne měli přijít celníci. Najeli jsme k pumpě a natankovali skoro plnou nádrž nafty. Říkám skoro plnou, protože na nádrži nemáme žádné odměřovaní, a proto jsme nuceni sondovat tyčkou. Během tankování jsme si naší sondovací tyčku kalibrovali – po dvaceti litrech jsme si na ní udělali zářez. Pak nás čekalo placení našeho několika měsíčního pobytu v maríně.

Bez mrknutí oka se nám pokusili naúčtovat 450 singapurských dolarů (asi 320 amerických dolarů) za elektriku. Zplna hrdla jsem se zasmál. Dobrý způsob, jak vydělat peníze. Chlapík (mimochodem ředitel maríny) nám s naprostým klidem začal vyjmenovávat všechny naše spotřebiče, které podle něj za tu velkou spotřebu mohou: klimatizace (nemáme), lednička (nemáme), elektrická pumpa (nemáme)…, až mu konečně došla fantazie. Jediné, co jsme na jejich elektriku pouštěli, byl notebook a 350W vrtačka (která mohla být dohromady zapnutá sotva 1 hodinu). „To platit nebudeme, běžte to předělat!“ Chlapík se zatvářil úlisně a naoko pokorně se omlouval, že pravděpodobně došlo k omylu při opisování elektroměru. Jo, jasně. Dalším nemilým překvapením bylo, že nám naúčtovali celý měsíc, místo slíbených 14 singapurských dolarů za den. Bohužel nám to slíbil někdo jiný a on je prý šéf a on rozhoduje o cenách. Z toho už jsme se nevykroutili. Nakonec to ale dělalo jenom o něco víc, než jsme předpokládali.

S pocitem oškubání jsme se vrátili na loď. Já jsem si nasadil brýle a naposledy zkontroloval lodní šroub a trup lodi. Janička začala vařit a v tom se objevili celníci. Bylo to poprvé, co jsme na lodi opouštěli nějaký stát a byli jsme tedy pořádně nervózní. Celníci ale ani nechtěli vidět loď, jenom nám orazítkovali pasy a seznam posádky. Z kanceláře maríny nám ještě přinesli Port Clearance certifikát. Najedli jsme se, naposledy se osprchovali a po rozloučení s Alexem z katamaránu jsme se odvázali a vypluli na naší první velkou plavbu.

Za zdí maríny se do nás opřel zatím nejsilnější vítr, v jakém jsme byli na vodě. Uvítali jsme to radostně, protože jsme chtěli na noc zakotvit u nedalekého ostrůvku Pisang. Hned se nám zaseklo lano na vytažení hlavní plachty. V pátek se asi opravdu nemá vyplouvat. Dvě hodiny jsme křižovali proti větru a po malé změně kurzu, která znamenala, že můžeme jet delší dobu jedním směrem, jsme zapojili autopilota. Ten jen poslušně zapípal a ujal se své práce. Dali jsme si ruce za hlavu a užívali si skvělou jízdu v cca 20 uzlech větru. Za chvíli jsme byli u okraje Malackého průlivu.

Náš dnešní cíl, Pulau Pisang

Vjezd do průlivu pro nás byl velkým krokem. Poprvé sami na otevřenějším moři mezi „skutečnou“ námořní dopravou, poprvé budeme projíždět místy, která jsme předtím nikdy neviděli, zcela z dohledu maríny a brzy snad i z dohledu pobřeží.

Na chvíli jsme se nechali dezorientovat prostorovými vztahy na moři, kde „vedle“, „za“, „před“ a „u“ jsou velmi matoucí předložky. Malý ostrůvek těsně za ostrovem před námi se ukáže být velkým ostrovem ještě pořádně daleko. Navigovali jsme ale s klidem a náš dnešní cíl se pomalu blížil.

Už tam skoro budem!

Odpoledne jsme ostrov konečně zahlédli, a protože nastalo naprosté bezvětří a my byli ještě přes deset námořních mil daleko, povolali jsem motor, stáhli plachty a na hladině bez jediné vlnky jsme uháněli rychlostí kolem 8 uzlů vstříc našemu kotvišti.

Za hodinu se na pobřeží ostrůvku začaly objevovat rybářské osady. Po lidech ani památky, alespoň v okulárech našich dalekohledů. Objeli jsme ostrůvek z druhé strany, abychom byli kryti před případným větrem. Pluli jsme v asi sedmi metrové hloubce a ukázalo se, že pod námi bylo pěkné tvrdé bahno, ideální pro kotvení. První pokus o zakotvení se nám totiž nevydařil, a tak jsme museli kotvu vytáhnout. Byli jsme trochu zmatení, čekali jsme, že se stočíme podle větru, ale nejspíš tu byly pořádně silné proudy. Nakonec se ale kotva pěkně zachytila, trochu jsme ji ještě více zaryli na zpátečku.

Kotvili jsme už skoro za šera

Na noc jsme se navlékli do našeho nového bouřkového oblečení a uložili se v kokpitu. Janička nejdřív nemohla vůbec usnout, ale pak se nervozita přesunula na mě, a tak jsme vždy trochu klimbnuli, pak vyskočili a začali zkoumat, zda se nám neuvolnila kotva a my se nepřiblížili ke břehu. Kotviště jsme ale vybrali dobře. Nebylo sice ideálně kryto, ale síly, které s námi na řetězu vládly, by nás podle všeho hnaly dále do hluboké vody jak od ostrova, tak i od pevniny na východě.

K ránu jsme napjatě sledovali, jak se na západ od nás formují mračna, ale z bouřky nás líznul jenom okraj a navíc od jihozápadu a potom od jihovýchodu, jak se bouřka přesunula. Pěkně foukalo, trošku jsme ujeli na kotvě a pořádně nás spláchla průtrž mračen. Hezky nám ta plavba začíná…

Po bouřce ale vysvitlo sluníčko a my opět vypluli