Jak jsme kupovali loď

(v předchozím jsme kupovali člun Mirror)

Hned jak jsme se vrátili z půldenní plavby na ocelové keči Christine, naší první plavbě na plachetnici vůbec, začali jsme prohledávat internet a zjišťovat, co taková loď může stát. Nejprve jsme si spočítali, kolik asi budeme moci za loď dát, aby nám ještě něco zbylo na opravy. Původní plán zněl: máme asi tak tři čtyři roky na našetření. Během té doby se naučíme plachtit, získáme zkušenosti na moři, dozvíme se něco o lodích a budeme mít dost času prohlédnout si hodně typů a vybrat si loď, která by se nám nejvíce líbila. Pak přeletíme do USA, kde jsou lodě nejlevnější a kde je zároveň největší výběr a loď koupíme a opravíme a vydáme se na cesty.

Na palubě Christine

Na palubě Christine

Ze začátku jsme nevěděli ani kde hledat, ale brzy jsme si vyhlédli několik serverů, které měli nejvíce informací a hlavě hodně fotek. Jak velkou loď vlastně hledáme? Chceme tam mít hodně místa, pořádnou knihovnu, pořádnou kuchyň a prostor na ubytování případné návštěvy… Zdálo se, že nejvíce lodí, které obeplouvají svět na cestě za nějakým tím „opuštěným ostrovem“ má kolem 35–45 stop, tj. asi tak 10–14 metrů. O lodích jsme stále nic nevěděli. Hledali jsme proto podle délky a ceny.

Hned se nám zalíbily keče a joly, tj. lodě se dvěma stěžni, přičemž druhý stěžeň je kratší než ten první.

Stále jsme ještě neměli jasno v materiálu, ze kterého je zbudován trup lodi. Nejběžnější se zdál být laminát. Ale byla tu také ocel, hliník, dřevo…

Co na lodi má být za zařízení? Lednice, destilátor na výrobu vody, vysokofrekvenční rádio, radar, elektronická navigace, hydraulický nebo elektrický naviják na kotevní řetěz, nafukovací nebo pevný člun, záchranný člun, rolovací plachty nebo tradiční plachty s háčky, generátor, solární panely, vodní a větrný generátor a tak to šlo do nekonečna.

Mezitím jsme se snažili najít na Tchaj-wanu místo posádky na jedné z nemnoha plachetnic, ale problém nebyl ani tak v tom, že by nebylo pro nás místo, ale spíš v tom, že místní jachtaři moc neplachtí. Alespoň ti, které jsme poznali, abychom nikomu nekřivdili.

Plavba na malém člunu nám už nestačila. Trénovali jsme se sice v pobřežní navigaci, pilovali jsme manévry proti i po větru, se spinakrem i bez něj, ale stále jsme neměli potuchy, jaké to bude na velké lodi, na větších vlnách… Nebudeme mít mořskou nemoc? Nepropadneme hysterii, až na nás udeří první bouřka? Bude nás to vůbec bavit?
Začali jsme se tedy poohlížet po okolí, Jihovýchodní Asii, po nějaké jachtařské škole. Nejbližší, která se nám zamlouvala byla v Thajsku. Cena za kurz ale byla dost vysoká. Kdybychom se zúčastnili dvou tří kurzů oba dva, byl by to pořádný zásah do našeho rozpočtu. Ale nedalo se nic dělat. Asi by bylo vhodné mít nějaké zkušenosti s velkou jachtou, než si sami jednu pořídíme.

Na palubě Christine

Na palubě Christine

Blížilo se léto, školní prázdniny a my měli po dvou letech pobytu na Tchaj-wanu namířeno na měsíc domů. Jachtařská škola požadovala dvě věci: průkaz opravňující ovládat VHF radio, základní komunikační prostředek na lodích, a kurz první pomoci. Hned jsme zjistili, jaké máme možnosti doma v Čechách. Následovali desítky emailů, ale nakonec se nám podařilo vtlačit se do kurzu i na zkoušky na telekomunikačním úřadě. Zpět na Tchaj-wan jsme tedy jeli vybaveni a v zimě jsme měli v plánu vyrazit do Thajska na jachtařský kurz.

Přijeli jsme v polovině srpna, ještě nám zbýval asi tak měsíc relativního volna. Zároveň jsme si už z Čech objednali několik jachtařských knih, které na nás čekaly na recepci. Na Tchaj-wanu je dost běžné, že v lepších domech je stále přítomný správce, vrátný či domovník. V našem domě měl domovník k ruce dokonce dvě sekretářky, takže mu chudákovi nezbylo, než prostě celý den koukat na televizi a bezpečnostní kamery a znalecky komentovat události domácí i zahraniční. Všichni seděli poblíž výtahů a schránek za speciální přepážkou, které jsme říkali, jak jinak než recepce. A právě tam na nás čekaly balíky z Amazonu s knižními poklady.

Když jsme se začali shánět po nějakých informacích o životě na lodi, narazili jsme na Retire onto a Sailboat, stránky jednoho amerického důchodce, který se rozhodl přestěhovat se na loď. Jak se ukázalo, jde o krok v Americe velice běžný, a skutečně, když nakonec člověk vyrazí na moře, devadesát procent posádek ostatních lodí tvoří lidé v důchodovém věku.

Tak tedy tento americký důchodce začal sbírat odpovědi na otázky, které jako začátečník měl, a všechny je publikoval na internetu. Jeho stránky se hned staly zlatým dolem pro zelenáče, jako jsme byli my.

Na internetu jsme také narazili na slavný americký pár námořníků, Dashewovi. Ti psali o plavbě na velkých plachetnicích po zuby ozbrojených technikou. Měli jsme z toho závrať. Všechny jejich argumenty pro ten či onen instrument a vlastně i velikost lodi dávaly smysl. Ale znamenalo to mít na kontě milión dolarů. Začali jsme propadat zoufalství.

Brzy jsme se ale dozvěděli i o jiných slavných párech: Hiscockových, Rothových, Pardeyových, Hillových. Ať jsme četli cokoli, tato jména se stále opakovala. Zároveň byla spojena s pojmy jako: „námořní jachting za babku“, „šampaňské plachtění na pivní rozpočet“, „oceány s prázdnou kapsou“ apod. Udělali jsme proto náš první velký knižní nákup a objednali:

  • Cost-conscious Cruiser a Self-sufficient Sailor od Lin a Larry Pardeyových
  • Cruising Under Sail od Erica Hiscocka
  • Voyaging on a Small Income od Annie Hillové
  • How to Sail Around World od Hala Rotha
  • The Complete Sailor od Davida Seidmana

Hned jsme se do těch pokladů pustili. Byli jsme zachráněni! Našli jsme přesně to, co jsme hledali. Předtím jsme naráželi na informace od lidí, kteří si mohou dovolit to nejlepší, nejnovější… Teď jsme ale nalézali návody, jak dosáhnout to samé, tj. plavit se po oceánech nebo jenom po místním jezeře, za mnoho méně.

První mantra, kterou jsme se naučili:

Ideální délka lodě je 30 stop (9.14m). Loď nesmí přesáhnout 35 stop (10,11m), pak náklady začnou velmi rychle stoupat. Podstatné pro prostornost lodi není její délka, ale výtlak, tj. jaký má loď objem, který se zvětšuje s šířkou lodě.

Naše hledání bylo hned bohatší o další parametr.

Loď by měla být vybavena minimem přístrojů. Každý rozumný plavec by měl být schopen navigovat loď bez elektroniky v případě, že o ní přijde, což je na moři poměrně snadné a náhrada může být několik dnů daleko.

Během první inspekce Janny v Singapuru

Během první inspekce Janny v Singapuru

Najednou se nároky na náš rozpočet podstatně snížily.

Hlavním pohonem plachetnice jsou plachty. Důležitým krokem k bezstarostné a laciné plavbě je malý, finančně nenáročný motor nebo žádný motor vůbec. Klasikové mezi námořními trampy (na rozdíl od námořních „masňáků“, kteří zapnou motor hned, jak zeslábne vítr a oni ztratí na rychlosti) většinou navíc začínali bez motoru…

Pokračovali jsme v hledání… Někdy na konci srpna jsme narazili na nabídku zajímavé lodě v Malajsii. No prosím, i tady v jihoasijském regionu se dá narazit na malou levnou loďku. Jen tak ze zvědavosti jsme napsali Michel Pippen, agentce, která prodej zprostředkovávala, zda by nám nemohla poslat více fotek.

Jednalo se o Farallon 29, alias Golden Gate 30, devíti metrovou slupu (plachetnici s jedním stěžněm a jednou kosatkou) s výtlakem asi 4 tuny vyrobenou v Kalifornii. Navíc byla plně vybavená pro oceánskou plavbu.

Michele se nám brzy ozvala. Loď se původně nacházela v marině Rebak na ostrůvku Rebak, v souostroví Langkawi v Malajsii. Majitel ale údajně mezitím již vyrazil na cestu přes ostrov Penang a Singapur na Borneo. Čekali jsme až se agentka s majitelem spojí. Uběhly asi dva týdny. Už jsme to nemohli vydržet a znovu jsme se připomněli emailem. Michele obratem odpověděla: „Vy my snad čtete myšlenky!“

David, majitel lodi, uvízl v Bruneji s rozbitým motorem. Nějaké fotky prý brzy pošle. Další čekání. Začalo to tak nevině, jen jsme se chtěli na loďku podívat a nechat si zdát, jaké by to bylo, kdyby… Jenomže teď se z té nevinné hry stal hon.

Fotky přišly poměrně brzy. Nebylo to nic moc, ale dost na to, abychom si udělali obrázek o prostoru, který loď nabízí. Začali jsme shánět o tomto typu lodě nějaké informace. Za několik dní jsme měli prolezený celý internet, ale o moc moudřejší jsme nebyli.

Farallonů bylo vyrobeno všehovšudy 100 kusů, interiér byl většinou dokončen majitelem. Z toho co jsme našli, se zdálo, že jde o typ lodě s velmi dobrými plavebními schopnostmi, která prošla tajfuny a byla kolem světa.

Předběžně jsme se přes Michele s majitelem domluvili, že se na loď podíváme někde ve Filipínách. Letenka z Tchaj-wanu na Filipíny je levná a kdybychom nakonec loď koupili, měli bychom to na Tchaj-wan „jenom kousek“ a plavbu z Filipín stihli možná ještě dřív než začne škola…

Byla polovina září. Škola začínala za pár dní a stále žádné novinky. A najednou nám to došlo! Nelson Liu, tchajwanský jachtař, se kterým jsme se seznámili na palubě keče Christine v Kao-hsiungu, připlachtil na Tchaj-wan z USA spolu s Bernardem, kterého jsme potkali také při naší první plavbě. Přes Pacifik se přeplavili právě na lodi Farallon 29! Hned jsme se začali shánět po kontaktu jak na Nelsona, tak na Bernarda. Email na Nelsona nefungoval, ale Bernard nám za nějaký čas odpověděl. Bohužel měl zrovna mnoho práce a neměl čas se s námi setkat. Několikrát jsme si zavolali a leccos se o lodi dozvěděli. Bernard nám Farallony popsal v nejlepších barvách! „Jestli loď projde technickou inspekcí, aniž by byly nalezeny nějaké strukturní závady, budete mít bezvadnou a bezpečnou loď.“

Otázek bylo moc a od sluchátka nás už bolelo ucho. Bernarda jistě taky. Nakonec se Bernard uvolil a setkal se s námi jedno nedělní odpoledne. Proseděli jsme s ním asi pět hodin a ptali se na všechno, co jsme dosud načetli.

Vrátili jsme se s hlavou popletenou tím vodopádem informací. Od Michele stále nic. Opět jsme se několikrát připomněli a Michele několikrát zkusila kontaktovat majitele „naší vysněné“ lodi.
Pokračovali jsme v hledání informací a majitelů Farallonů. Pár jsme jich nalezli a od několika milých lidí jsme dostali pozitivní, a co bylo nejdůležitější i několik negativních poznámek na účet tohoto typu lodě. Už jsme byli dost přesvědčení, že jsme narazili na perfektní plavidlo pro naše záměry.

Celá bilge byla plná olejových skvrn

Celá bilge byla plná olejových skvrn

Jednoho dne jsme při prohledávání internetu objevili inzerát dalšího agenta, který nabízel „naší“ loď. Napsali jsme o tom Michele, která byla samozřejmě velice překvapená. Ujistili jsme jí, že o loď máme poměrně velký zájem (začátečnická chyba!), ať znovu zkusí zjistit, kde David je a jaké má plány.

Za pár dní, teď už byla polovina října, se Michele ozvala, že David má najednou několik dalších kupců a že cena jde tedy nahoru. Ha! Pořádně jsme se naštvali a hned jsme Michele odpověděli, že si teda tu loď může nabouchat… Michele byla jednáním Davida taky otrávená a dala nám za pravdu. Chtěla nám nabídnout ještě několik lodí, ale nic se nám nelíbilo. Problém ale byl, že už jsme byli rozhodnutí, že kupujeme loď…

Začali jsme tedy nanovo. Teď už s nějakými zkušenostmi. Pochybovali jsme o tom, že se v brzké době znovu objeví taková příležitost, tj. najít ideální loď tak blízko. Vrátili jsme se v našich úvahách trochu zpět a začali se opět poohlížet po plachetnicích z loděnice Hallberg-Rassy ve Švédsku. Byly to krásné moderní lodě se skvělou pověstí, které se nám od začátku strašně líbily. Problémem byla cena. Pak jsme si ale vzpomněli, že původně jsme se poohlíželi po lodích delších jak 40 stop (10,12m).

A najednou nám to bylo jasné. Jak to, že jsme si jí nevšimli dříve?! Doslova během několika minut jsme se zamilovali do lodí typu Hallberg-Rassy 31 Monsun, dlouhých 30 stop a 9 palců (9.36m) s výtlakem 4,2 tuny. Řekli jsme si, že prostě budeme muset počkat a naše první námořnické krůčky odložit. Soustředili jsme se nyní na tento konkrétní typ a jen čas od času se podívali na loď podobně velikou.

Při hledání informací o Monsunech jsme používali hlavě Google: „Hallberg-Rassy 31 Monsun“ nebo „HR 31 Monsun“ a procházeli jsme každou stránku, na kterou jsme narazili. Hodně jich bylo ze serverů nabízejících lodě k prodeji, ale našli jsme i stránky majitelů, komentáře, kritiky apod.

Bilge plná oleje, vody a nafty

Bilge plná oleje, vody a nafty

Na stránce classic-hr.com, což byl neoficiální klub majitelů lodí Hallberg-Rassy, jsme narazili na inzerát:

K prodeji Monsun 31, číslo trupu 57, cena USD 42 000,-, ke shlédnutí v Singapuru.

Hned jsme byli jako na trní. To snad není možné! – Ah! Inzerát je dva roky starý… Naše nadšení ochablo. U inzerátu byl singapurský telefon, který ale dávno nefungoval.

Pokračovali jsme v naší občasné rutině: kouknout na prodejní servery, zagooglovat, zda ještě něco neobjevíme. Na stránce Usedboats.com jsme natrefili na Monsun na prodej v Singapuru, cena 42 000,-. Na tomto serveru je ale zvykem informovat, že loď už byla prodaná. Nikde ale žádné „SOLD“ nebylo. Loď byla zřejmě stále na prodej! Hned jsme napsali na přiložený email.
Další den přišla odpověď. Celí roztřesení jsme email otevřeli: „Jeden zájemce se jde na loď podívat tento týden. Jestli jí nebude chtít, dám vám vědět.“

Cože!!! Dva roky tu loď nemůže prodat a najednou má kupce, zrovínka když my mu napíšeme! Zachovali jsme chladnou hlavu. Už jsme byli trochu poučeni. Týden jsme čekali a nic. Email od majitele stále nepřicházel. To nás zkouší? Napsali jsme mu znovu. Na druhý den přišla odpověď, že onen kupec, údajně z Austrálie, zjistil, že hledá spíš závodní loď a že mu Monsun nevyhovuje. Jo jasně! Monsun není ani náhodou vhodný pro závody. Ani naprostí zelenáči jako my by nešli kupovat Monsun jako závodní loď. Je jasné, že na lodi není něco v pořádku nebo se nedohodli na ceně…

Ovšem teď je řada na nás.

Nákup lodě probíhá přibližně takto:

Mezi majitelem a kupujícím většinou stojí broker. Broker dostane 10% z prodejní ceny, brokera platí samozřejmě majitel. Což zároveň znamená, že broker pracuje pro majitele a kupující mu nesmí příliš věřit. Broker také zprostředkovává převody peněz, dokumentů apod. Samotné koupi předchází prohlídka lodi. Zájemce před prohlídkou složí na účet brokera 10% z nejvyšší ceny, jakou je ochoten za loď zaplatit, bude-li loď v perfektním stavu.

Loď byla plná harampádí

Loď byla plná harampádí

Samotná prohlídka by měla sestávat z technické inspekce, kterou by měl provést námořní inženýr. Technické inspekci by měla předcházet testovací plavba a následovat prohlídka motoru.

Lodím jsme zatím nerozuměli. Začali jsme se proto shánět po inspektorovi v Singapuru. Dostali jsme několik jmen. Polovina inspektorů nebyla k mání, zbytek nám napsal cenu svých služeb. Za jeden den práce chtěli 1000,- dolarů, a jedna prohlídka měla sestávat z jednoho dne na lodi a druhý den prý zabere vypracování zprávy. To znamená, že zaplatíme minimálně 2000,- dolarů. Před očima se nám dělali mžitky. Samozřejmě jsme chtěli vědět, co za tolik peněz dostaneme. Právě uprostřed našich snah najít technického inspektora, nám napsal majitel lodi a poslal nám protokol z inspekce, kterou mu vypracoval inspektor, kterého jsme se chystali oslovit. Byl totiž jediný, kdo by nám inspekci mohl udělat do několika týdnů. Otevřeli jsme pdf dokument přiložený k emailu a zůstali jsme jenom civět. Jedna neúplná stránka keců: „Loď má bílou barvu a zlatý pruh“, „Celkově loď vypadá zachovale a nabízí dostatečný prostor a bezpečí pro plavbu na moři“, „Loď má jednu hlavní plachtu, jednu kosatku, kormidlo, dřevem obložený kokpit, nafukovací člun…“

Pokud jste to nepoznali, jedná se o zpráchnivělý nafukovaní člun...

Pokud jste to nepoznali, jedná se o zpráchnivělý nafukovaní člun...

Tak to tedy ne. Hned jsme se chopili naší literatury a začali si vypracovávat seznam věcí, na které při prohlídce lodi nesmíme zapomenout. Inspekci si uděláme sami! Nejsme sice odborníci, ale trocha selského rozumu snad postačí. Rozhodně se o lodi dozvíme víc, než bychom zjistili ze zprávy „profesionála“ za 2000,- dolarů. Za týden usilovné práce jsme měli asi dvacet stran položek.

Majitel lodi nám dal kontakt na brokera, svého známého, který nám měl loď předvést. Majitel byl totiž mimo Singapur, proto taky prodával svou loď. Loď byla v maríně Raffles v Singapuru. Zavolali jsme brokerovi a oznámili, že bychom se rádi na loď přijeli podívat. Chlapík na druhé straně telefonu nám lhostejně odpověděl, že se na loď můžeme přijet podívat, kdy chceme. To neznělo jako uvítání. Zamluvili jsme si ale letenku a za dva dny v neděli jsme stáli na letišti v Singapuru. Na inspekci jsme měli jít v pondělí ráno. Ubytovali jsme v hostelu a šli na procházku po městě.

Singapur nám docela učaroval. Nevěděli jsme o něm moc. Snad jen, že tu panuje strašná spousta zákazu, příkazů a nařízení, že se tu mluví čínsky a anglicky a že se tu nesmí žvýkat. My jsme samozřejmě mluvili čínsky, kde se dalo, což nám naklonilo každého Číňana a často nám to umožnilo dostat „bratrskou“ slevu.

Raffles Marina

Raffles Marina

Ráno jsme sbalili nářadí, foťáky, zápisníky a vydali se do maríny Raffles. Marína je na severozápadním cípu Singapuru a cesta z centra trvá dobrou hodinu a půl, nejprve metrem, pak autobusem. Vystoupili jsme uprostřed polí a vstoupili do honosné brány místního country clubu. Kývnutím jsme pozdravili vrátného, který se na nás usmál a pokynul nám, ať jdeme dál. Ocitli jsme se na velkém parkovišti, před námi jakýsi palác, zřejmě hotel a reprezentační místnosti maríny. Vpravo bylo na přívěsech zaparkováno několik malých plachetnic. Vlevo jsme zahlédli cíl naší cesty: brokerskou kancelář Simpson Marine, kde jsme měli dostat průvodce k lodi. Přítel majitele lodi, šéf místní kanceláře, jak jsme se dozvěděli, se na poslední chvíli omluvil. Přivítáni jsme byli mile jeho kolegou, který nás zavedl rovnou k dokům…
Pořád to pro nás bylo trochu jako ve snu. Na lodi jsme byli všehovšudy jednou a to jenom jako hosté a pouze na půl dne. Něco jsme přečetli, ale budou nám teoretické znalosti stačit? Nepřepískli jsme to trochu? Dost na tom, že letíme do Singapuru, kupovat jachtu, ale co si počneme s inspekcí?

Stáli jsme teď před lodí zahalenou zašlou modrou plachtou. Náš průvodce odvázal pár provázků, zul si boty a vstoupil na palubu. Následovali jsme jeho příkladu. Pak byl odsunut poklop u vstupu a vytaženy drop-boardy, desky, které se zasouvají z vrchu do drážek ve dveřích. Čekali jsme, že budeme lodí provedeni a vše nám bude vše představeno:

„Já tuhle loď neznám, já tady jenom zaskakuju, takže já vás tady nechám, ať se podíváte… a máte sebou inspektora? Cožeee, vy si budete dělat inspekci sami? A vy jste k tomu kompetentní? No tak pak přijďte do kanceláře. Užijte si to.“

Osaměli jsme. Co teď. Vlezli jsme po schůdkách dovnitř. Loď byla cítit plísní a naftou. Vypadala zašle, ošuntěle. Copak jsme se úplně pomátli? Věděli jsme, že loď je na prodej už dva roky a že za celou tu dobu se o ní nikdo nestaral. Prostě to bude chtít trochu vydrhnout.

Zotvírali jsme všechna (celkem dvě) okýnka a pustili se do práce. Nejprve jsme vyhrabali dva šanony se všelijakými návody, katalogy a dokumenty – vše samozřejmě napůl shnilé. Většina věcí byla navíc švédsky. Původní majitel lodi, starší Švéd, přeplul na této lodi Atlantik a Pacifik až dorazil do Singapuru, kde ho stihla srdeční příhoda a zemřel. Současný majitel koupil loď od jeho rodiny. Víc jsme se nedozvěděli. Listovali jsme tedy tou změtí švédsky, anglicky a německy psaných dokumentů a snažili se získat o lodi víc informací: stáří plachet, ocelových lan takeláže a vůbec všeho zařízení a vybavení lodi. Data na většině dokumentech byla pět až deset let stará. Takeláž dokonce 15 let. To znamená, že většina vybavení už přestala být bezpečná. Možná něco bude fungovat (všechno, jak nás urputně přesvědčoval majitel…), ale doba, kdy to z ničeho nic vypoví službu, už není daleko – tak jsme alespoň byli poučeni moudrou literaturou.

Janička kontroluje seznam položek k inspekci

Janička kontroluje seznam položek k inspekci

Chopili jsme se tedy našeho seznamu a položku po položce jsme se dali do inspekce. Za dvě tři hodiny jsme byli hotovi. Některé inspekční skupiny jako třeba elektrický systém, jsme přeskočili úplně: stačil jediný pohled a bylo jasné, že většinu lodě budeme muset předrátovat. Nestandardní dráty, špatné barvy, žádné označení, mnoho drátů odpojených, chuchvalce zrezivělých drátů se povalovaly všude kolem…

Bohužel se nám nepodařilo zajistit vytažení z vody, abychom mohli zkontroloval stav trupu pod vodoryskou. Sbalili jsme si tedy nářadíčko a foťáky a vydali se zpět do kanceláře. Tam jsme si vyjasnili situaci kolem prodeje lodě. Brokerská kancelář prodej nezajišťuje, zajistí jen převody peněz a dokumentů a to pouze jako službu majiteli, protože jde o dobrého kamaráda šéfa kanceláře. Zatím jsme toho velkého kamaráda neviděli, ale ochotou zrovna nepřekypoval.
Vrátili jsme se do hostelu a užili si poslední den v Singapuru. Nechali jsme si vše dobře projít hlavou: loď byla ve strašném stavu. Nešlo jenom o to, že se o ní dva roky nikdo nestaral, ale bylo vidět, že spousta věcí byla na lodi zanedbávána dlouhodobě. Ale už jsme se viděli, jak loď přebudujeme k obrazu svému… Majiteli jsme napsali: „Předběžně máme o loď zájem, ale musíš ještě slevit. Investice do oprav budou podstatné. Rozhodující bude inspekce trupu.“
Naše představa byla asi 30 000 amerických dolarů. Už tak jsme cenu srazili o víc jak deset tisíc hned před prohlídkou a ceny Monsunů v Evropě se pohybovaly kolem 50 000 Eur, pravděpodobně lépe udržovaných, ale i tak bychom rozhodně nepřeplatili. Navíc byl v lodi fungl nový motor.

Volvo Penta D1-30

Volvo Penta D1-30

Na letišti v Singapuru jsme ještě koukli na email: „Chápu vaše důvody. Jsem ochoten jít na 30 000,-.“ Byli jsme jak v sedmém nebi. Jen zpřísněné letištní bezpečnostní opatření nám zabránily, abychom se rozeběhli letištní halou za vítězoslavného řevu. Zatím to jde přesně podle našich představ. Stále ještě je ve hře prohlídka trupu, ale jestli ta proběhne dobře, loď kupujeme. Opravy by nás měly přijít na 30–50% ceny, jak alespoň tvrdí naše moudrá literatura. Nasedli jsme do letadla a dali se do oslavování. Nesměli jsme to ale přepísknout, protože nás ještě čekala cesta na skútru domů do Smaragdové zátoky…

Co teď? Loď máme na dosah ruky, ale jsme si jistí, že neděláme nějakou volovinu? Co budeme s lodí dělat, když je teď skoro 4000km daleko? Stále tu byla otázka, v jakém stavu je trup lodi pod vodoryskou. Možná se objeví nějaké zásadní závady, jako například závažná osmóza, při které na trupu naskakují puchýře, které se vytváří reakcí vody a epoxy. Osmóza může ve vážných případech narušit strukturu trupu. Většinou jde ale pouze o estetickou záležitost… Nebo zjistíme, že loď najela na útes a podstoupila nějakou závažnější opravu, která by mohla trup oslabit.

Po našem neúspěchu s technickými inspektory, kteří byli k mání v Singapuru, nám nezbývalo, než se do tam vydat znovu a udělat inspekci trupu sami.
Našli jsme nejbližší volný termín a zamluvili si dvě hodiny jeřábu v loděnici v maríně Raffles. Naplánovali jsme si, že v Singapuru strávíme alespoň tři dny a pořádně si to užijeme. Lidé jezdí na prodloužené víkendy válet se na pláži, my se budeme přehrabovat v lodi. S majitelem jsme se dohodli, že budeme moci spát na palubě. Budeme tak mít možnost vyzkoušet si, jestli nám bude pasovat, jestli se do ní prostě vejdeme…

Janna při inspekci z vody

Janna při inspekci z vody

Doufali jsme, že z brokerské kanceláře, přesně řečeno od jejího šéfa, který měl být údajně tak velkým kamarádem našeho majitele, jak alespoň majitel zdůrazňoval, dostaneme plnou asistenci. Loď měla být pro jeřáb připravena ve dvě hodiny. Naše letadlo dosedalo ve dvanáct. Žádali jsme tedy, zda by loď mohli pro vytažení připravit. Tak je to ostatně běžné. My se na loď jdeme pouze podívat, manipulovat s ní by měl majitel nebo jeho zástupce.

Nasedli jsme do taxíka a za hodinu jsme byli v maríně. Zajdeme do kanceláře, kde na nás koukají jako na zjevení. Ten velký kamarád se opět vymluvil… Milá paní, která tam byla zaměstnána, nám narychlo sehnala jednoho z mladších brokerů. Ani ten ovšem nevěděl, která bije. Rychlý telefonát šéfovi trochu situaci vyjasnil. My jsme ale byli naštvaní, protože za hodinu měla být loď vytažena a tady nikdo nic neví.

Zavedeme našeho průvodce k lodi, neví totiž, o kterou loď jde, a vysvětlíme mu, že on je podle nás zástupce majitele, že by měl loď převést k jeřábu (jedná se asi o 500m dlouhou výpravu). „To nemůžu,“ křižuje se mladý namydlený, navoněný broker. „Nikdy jsem takovou loď neřídil, ani nevím jak nastartovat motor.“ Aha, zajímavé…
Mladík odběhne shánět člun, který by nás odtáhl. Udiveně se na sebe podíváme: „Serou na nás z vysoka.“

Mladíček přiběhne zpět a za chvíli připrdí motorový člun. Nový problém: někdo musí kormidlovat. Mladík se opět vykrucuje, prý nikdy nedržel kormidlo, přesně řečeno kormidelní páku, v ruce. My odmítáme s lodí cokoli mít. Kdo ví, kam nás člun natlačí, a pak padne zodpovědnost na nás. Jeden chlapík vyskočí z člunu a ujme se kormidla. Přecházíme po břehu do loděnice.

Na cestě zpět k molu

Na cestě zpět k molu

Za chvilku už se loď houpe v závěsech jeřábu. Přichází stařičký zaměstnanec, celá loděnice je čínská, takže s ním můžeme čínsky poklábosit, s hadicí a tlakem loď umývá. Počkáme až voda trochu okape, Janička se chopí foťáku, já vytahuji malé kladívko a pouštím se do proklepávání trupu. K této kontrole jsou třeba jen dobré uši a představa o vnitřní struktuře lodi. Je třeba vědět, kde jsou vnitřní přepážky, protože tam je dunění odlišné, jinak by měl být zvuk stejný. Jak se zvuk změní, znamená to, že jste narazili na nějakou záplatu. Osmotické puchýře nemusejí být vidět okem, ale kladívko a bystré ucho je odhalí. Dokud je trup ještě mokrý, je možno objevit nerovnosti, opravy a puchýře sledováním odlesku slunce nebo alespoň baterky. Začnete na jednou konci a sledujete plynulost odlesku světla a pomalu postupujete na druhý konec.
Za dvě hodiny jsme byli hotoví a loď šla zpět do vody. Objevili jsme několik malých puchýřů, ale jinak se loď zdála být v pořádku. Byli jsme téměř rozhodnutí, že loď kupujeme. Proto jsme nasedli na palubu a zatímco nás zaměstnanec maríny tlačil zezadu člunem, já jsem kormidloval a Janička dělala hlídku na přídi. Brzy jsme byli uvázáni zpět u pontonu. Sedli jsme si a začali kontemplovat nad naší blízkou budoucností.

Zavolali jsme znovu majiteli a sdělili mu výsledek naší prohlídky. Chtěli jsme ještě další slevu. Majitel se oháněl novým motorem Volvo Penta D1-30, který byl pouze dva roky starý a téměř nepoužívaný. Motor byl jeho největším argumentem. Faktem je, že jsme si zjistili, že tento motor stojí nový kolem 7000,- dolarů. Je-li v pořádku, je to opravdu velká výhoda.
Podle hlasu byl majitel velice zoufalý loď prodat. Nebylo divu. Za dva roky se mu to nepodařilo. Náš telefonát skončil s tím, že se musí ještě poradit se svým kamarádem brokerem. Dohodneme se za dva dny. Bylo pondělí, my měli letenku zpět na středu. Chtěli jsme mít jasno před odletem. Už jsme byli rozhodnutí dát i těch třicet tisíc, ale proč ještě trochu nepřitlačit?

Okamžitě jsme se na lodi zabydleli

Okamžitě jsme se na lodi zabydleli

Zatím jsme se začali zabydlovat na palubě už skoro naší lodi. Otřeli jsme plíseň ve vnitřku a začali se přehrabovat ve skříňkách. Největší humus jsme bez milosti vyhazovali do kontejneru. Loď sice ještě není naše, ale staré plesnivé holinky, tlející kus provazu, zrezivělou plechovku plnou napůl rozpadlých šroubů a podobné poklady asi nikdo postrádat nebude. Za dva dny jsme už byli na lodi zabydlení a co bylo nejdůležitější, zjistili jsme, že i přes to, jak je malá, je v ní spousta místa a hlavně – je nám v ní dobře!

Středa. Den zúčtování a našeho odletu. Ráno jsme zašli do kanceláře, kde jsme měli smluvenou schůzku s „šéfem-kamarádem“. Zastihli jsme ho právě, jak odchází. Představili jsme se. „Vítejte,“ řekl chladně chlapík s prošedivělým plnovousem a nažehleným límečkem. „Mám teď schůzku, nemůžu se vám věnovat. Co byste chtěli?“ Už jsem toho měl dost. „Ano, schůzku máte, ale s námi. Chystáme se koupit loď vašeho kamaráda a očekáváme, že se nám budete bude chvíli věnovat.“

„No dobře, máte toho hodně? Kolik potřebujete času?“

„Myslím, že budeme brzy hotovi,“ kudla v kapse byla už napůl otevřená.

Posadili jsme se do křesílek v malé kóji. Sdělili jsme svojí nespokojenost s tím, že se nám nikdo nevěnuje. „My tu loď fakticky neprodáváme, jenom jí tu ze známosti držíme.“ Aha, takže „ze známosti“. Nakonec to asi nejsou tak velcí kamarádi, jak se majitel domnívá.

„To nás až tak moc nezajímá. Majitel nám řekl, že vy nám budete k dispozici. Asi byste si to mezi sebou měli vyjasnit.“ Chlapík na nás koukal s nosem nahoru. My jsme si ho prohlíželi s očividným opovržením. Loď ale za majitele ani jeho kámoše nemůže. Když jí koupíme, zachráníme jí z hrozného údělu.

Vyšli jsme z kanceláře a zavolali majiteli. Nechtěl už moc slevovat, ale dokázali jsme ho ještě umluvit na 29 tisíc. Tak už je to tady. Po dvou letech, co jsme se rozhodli pro život mořských vlků, jsme udělali první zásadní krok: koupili jsme loď.

Před odjezdem jsme si ještě potřebovali přeměřit dráty takeláže

Před odjezdem jsme si ještě potřebovali přeměřit dráty takeláže

Nebylo už mnoho času, museli jsme chytit letadlo. Vrátili jsme se tedy na loď, přehrabali ještě jednou veškeré dokumenty a manuály a pobrali, co jsme si mysleli, že budeme potřebovat, nebo co si budeme chtít prostudovat, než se k našemu novému, vlastně našemu prvnímu vlastnímu, domovu vrátíme. Popadli jsme batohy a uháněli na autobus. V letadle jsme opět slavili.

Tentokrát pořádně, skútr jsme totiž nechali zaparkovaný ve Smaragdové zátoce a do Tchaj-peje jsme přijeli autobusem…

1 comment to Jak jsme kupovali loď